Masožravé rostliny by se správně měly nazývat hmyzožravé. Od ostatních rostlin se odlišují zvláštním zařízením k lapání hmyzu a k jeho „strávení". Nedělají to z pouhého rozmaru, tyto rostliny se musely přizpůsobit prostředím, ve kterých rostou, a která neoplývají dostatkem „normálních“ živin. Potřebují proto někde získávat zejména dusík a fosfor. 

Hmyzožravé rostliny rostou po celém světě. K nejznámějším patří severoamerická mucholapka obecná (Dionea muscipula). Na ní totiž lze mechanismus „lovu" hmyzu pozorovat mimořádně dobře. Dionea přiláká hmyz zářivou barvou a sladkou šťávou uvnitř květu. Jakmile hmyz usedne, citlivé chloupky vyšlou elektrický signál, tak trochu jako nervový systém u člověka.

Na tento popud začne rostlina do okolí květu rychle pumpovat vodu. Spustí se hydraulická akce a květ se uzavře. Nikoli však pokaždé, to by se rostlina zavírala při každém smítku nebo kapce vody. Na obou okvětních listech jsou jen tři senzorické chloupky, které mohou tuto reakci vyvolat. A ještě musejí být podrážděny dvakrát a rychle za sebou. 

Výrůstky na konci květních lístků, které vypadají jako ostny, past uzavřou. Pokud však rostlina „necítí" potravu, květ se zase otevře. Tato akce se může během života květu opakovat nanejvýš třikrát, pak květ vyčerpáním usychá a odpadne. Zatím však dodal rostlině dostatek živin a ta už nechává vyrůst další květ. Jedna rostlina tak dokáže za svůj život zkonzumovat až pět tisíc much a jiného drobného hmyzu.

Existují samozřejmě i jiné mechanismy, kterými hmyzožravé rostliny své oběti chytají. Rosnatka (Drosera) a tučnice (Pinguicula) používají jakési lepivé zařízení. Láčkovky (Nepenthes) lepí a lapají zároveň. Láčkovka nemá pohyblivou část, láká hmyz do úzkého kalíšku, který je až po okraj plný lahodného nektaru. Bohužel pro hmyz poněkud omamného. Ten se opilý postupně přichytává k chloupkům uvnitř kalíšku, takže nemůže uniknout. Klesá do květu, kde začínají působit „trávicí šťávy". Mimochodem, toto pojmenování není žádnou velkou nadsázkou. Šťávy v rostlině opravdu stráví měkké tkáně živočicha, ze kterého zbude jen tvrdá schránka. Existují i podvodní masožravé rostliny rodu Utricularia, které se zase vyznačují neuvěřitelnou rychlostí. Svou kořist nasají do měchýřků v čase kratším než 1/30 vteřiny.

Zřejmě největší a mediálně nejznámější masožravka, Nepenthes rajah, roste na ostrově Borneo a dokáže „ulovit“ i krysu nebo žábu. O jiných unikátních vlastnostech rostlin jsme psali v tomto článku.

Na světě existuje přibližně 600 známých druhů masožravých rostlin. Ale i dnes vědci objevují další druhy. Například tým britských botaniků nalezl nový druh na hoře Victoria v centrální části Filipín. Na počest uznávaného přírodovědce sira Davida Attenborougha ji pojmenovali Nepenthes attenboroughii.