Na jednom z atolů Marshallových ostrovů v Tichém oceánu shodily v polovině minulého století USA 66 jaderných bomb. Nedávný průzkum této oblasti, který je pravidelně prováděn již mnoho let, ukazuje, že radioaktivita je zde i po více než šedesáti letech stokrát vyšší než na jiných místech.

Množství cesia a plutonia v lagunách Marshallových ostrovů se od sedmdesátých let sice snížilo. Pravidelně prováděná měření ale ukazují, že tyto prvky jsou nadále uvolňovány ze sedimentů a podzemních vod.

„Základem těchto atolů jsou starověké korálové útesy, které mají pórovitost švýcarského sýra, takže podzemní vody a veškeré radioaktivní prvky jimi mohou velmi snadno procházet,“ uvedl ve zprávě jeden z členů vědeckého týmu, Matt Charette.

Vzorky vody z lagun byly shromážděny společně se vzorky sedimentů a zabaleny do speciálních kontejnerů. Tým také shromáždil vzorky podzemních vod z nádrží, studní, pláží a dalších míst.

Poprvé byly v této oblasti také naměřeny izotopy rádia. Tento radioaktivní stopový prvek se vyskytuje v přírodě přirozeně a může sloužit jako ukazatel toho, jak se splavuje podzemní voda z půdy do oceánu.

"Další studie, zkoumající, jak se radioaktivní plutonium pohybuje skrze životní prostředí, by pomohla objasnit, proč je tato malá oblast tak velkým zdrojem radioaktivity," říká jeden z výzkumníků, Ken Buesseler.

Část studie se zaměřila také na uložiště jaderného odpadu Runit Dome na ostrově Runit, kde skupina zkušebních inženýrů s armádou v závěru sedmdesátých let vyčistila kolem 73 000 krychlových metrů radioaktivní půdy a zbytky odpadu.

Betonová kopule uložiště zabraňuje šíření odpadu vzduchem, ale zbytek je pod hladinou vody, kde není dostatečně chráněn. Experti místo neustále monitorují v rámci obav z možného průsaku jaderného odpadu.

Ať už jsou to nešetrná nakládání s jaderným odpadem v bývalém Sovětském svazu, dopady jaderných katastrof, nebo testovaní zbraní, jedno je jisté. Radioaktivita je schopna zdevastovat oblasti na stovky až tisíce let.