Vědecký tým z kalifornské univerzity se zabýval studiem vrstev popela a sedimentu z pobřeží Kalifornie a podařilo se mu najít důkazy o tom, že tyto unikátní přírodní útvary nevznikly jednou velkou erupcí, ale nejméně sérií dvou velkých výbuchů.

Tato událost se odehrála přibližně před 630 tisíci lety a byla natolik silná, že velmi zásadně ovlivnila klimatické podmínky na Zemi. V důsledku velkého množství prachu v atmosféře se na Zemi dostalo jen minimum slunečních paprsků a naše planeta se ponořila do další doby ledové.

Vědci pro toto tvrzení našli několik důkazů, na jejichž základě zjistili, že přibližně 170 let od sebe se udály dvě obrovské erupce, které vychrlily do atmosféry obrovské množství popela. Nová teorie předpokládá, že každá z nich mohla stabilně ochladit oceánské vody až o tři stupně celsia.

Proto aby vědci pochopili, co ve skutečnosti vytvořilo kalderu (kráter po stratovulkánu) o rozloze 55 km na 72 km, odebrali vzorky z vodní oblasti Santa Barbary, které odpovídají chemickými stopami oblasti Yellowstonu. Zdejší vodní prostředí bylo v dávných dobách vyživováno potravou ze dna oceánu.

Díky tomu zde vznikaly jednobuněčné organismy, takzvané foraminifery, které mnozí badatelé používají jako ukazatel pro odhad změn teploty oceánu skrze jejich skořápky, které po sobě zanechávají. Přesnost těchto měření byla sice nedávno zpochybněna, ale stále nabízí dobrý výchozí bod.

Vědci v této vodní oblasti našli dvojici vrstev popela, které byly smíchány se zbytky skořápek. Tento nález vědcům dodal poměrně jasné důkazy o tom, že poklesy teploty (způsobené tím, že popel a sopečný oxid siřičitý zablokovaly sluneční světlo) byly ve skutečnosti dva. 

Nový výzkum byl představen na výročním zasedání Geological Society v Americe. Jednou z nezodpovězených vědeckých otázek ovšem zůstává, proč období chladu trvala podstatně déle, než by se dalo na základě takových erupcí předpokládat.