Naše žaludeční šťávy se totiž skládají z chloridu draselného, chloridu sodného a kyseliny chlorovodíkové. Jak je to vůbec možné?

Acidita (síla) kyseliny se měří pomocí stupnice pH, která má 14 stupňů. Stupeň 0 přitom znamená nejkyselejší, a tedy nejagresivnější. Acidita žaludeční kyseliny se pohybuje mezi 1. a 3. stupněm, takže je zhruba stejně agresivní jako akumulátorová kyselina, která zaručeně rozežere vše, na co ukápne.

Co tedy kyselině brání v tom, aby nám rozleptala žaludek? Vděčni můžeme být epitelovým buňkám. Ty totiž produkují sliz ve formě bikarbonátu, který pokrývá vnitřní povrch žaludku a dokáže kyselinu neutralizovat.

Vrstva tohoto slizu tvoří neprostupnou bariéru. Tyto systémy ale nefungují vždycky dokonale. Někteří lidé totiž bojují se žaludečními problémy, resp. s nadměrným vylučováním kyseliny. Epitelové buňky pak nestačí produkovat ochranné látky, a dochází tak k poškození sliznice, tedy ke vzniku žaludečních vředů. Ty se mohou objevit i při dlouhodobém nepřijímání potravy, kdy nadbytek stále se tvořící kyseliny poškodí žaludeční sliznici. O tom, jak mezi sebou komunikují lidské buňky, se dočtete v jiném článku.

Z těchto důvodů také lékaři nedoporučují tzv. léčbu hladovkou nebo jiné dlouhodobě drastické diety. I ty mohou být totiž příčinou vzniku žaludečních vředů.