Zřejmě poprvé pozorovali úchvatnou podívanou desítek padajících hvězd Číňané už v dobách před naším letopočtem. Že se nejedná o jev náhodný, ale periodicky se opakující, zdokumentoval v osmnáctém století astronom Adolphe Quetelet, který si povšiml, že jejich radiant, tedy místo na obloze, odkud se zdá, že padající hvězdy pocházejí, leží poblíž souhvězdí Persea. A podle něj také dostanou svůj název. S jejich mateřskou kometou Swift-111 je v roce 1866 spojil italský astronom Giovanni Schiaparelli.

Perseidy tak nejsou návštěvníky přímo ze souhvězdí bájného řeckého hrdiny. Pocházejí z materiálu jádra zmíněné komety, která se rozpadá ohřevem při průletu kolem našeho Slunce a protíná zemskou dráhu jednou za 133 let. Naposledy jsme mohli tuto kometu pozorovat ze Země v roce 1992. Příští setkání pak proběhne až na počátku 22. století.

Se svou velikostí 27 kilometrů v průměru a rychlostí má kometa potenciál být v případě střetu pro Zemi hodně nebezpečnou. Energie, která by při střetu vznikla je odhadována přibližně na sedmadvacetinásobek energie než u asteroidu, který podle některých teorií vyhubil na Zemi dinosaury. Pravdou ovšem je, že při příštích dvou až třech průletech astronomové žádné drama nepředpokládají. Jaká se pravděpodobnost srážky Země s asteroidem ještě za našeho života se dozvíte v tomto článku.

Země protíná dráhu Perseid pravidelně každý rok zhruba od 17. července do 23. srpna. Nejlepší podmínky k pozorování nastávají většinou během maxima roje, tedy v noci z 12. na 13. srpna, kdy je možné na obloze zahlédnout, a to i pouhým okem, až 80 meteorů za hodinu. Podmínky k pozorování jsou nejlepší mimo velká města, kde je nejméně takzvaného světelného smogu.

Máte-li tedy možnost, tak si za nastávajících letních nocí tuto kouzelnou podívanou nenechte na noční obloze ujít.