Během studené války mezi Sovětským svazem a USA vznikaly na obou stranách nejrůznější inovace v oblasti vojenských technologií. Jedním z pozoruhodných projektů, který ale nakonec nebyl dotažen do konce, byla i obrovská jaderná ponorka, která mohla ve svých útrobách nést až osm proudových letounů.

Ohromující ničivá síla jaderných zbraní přinutila USA k vývoji letounů, které by mohly jako záloha vzlétat přímo z moře v případě zničení pozemních základen nebo letadlových lodí. Vznikl tak například neúspěšný projekt Convair XF2Y Sea Dart a také daleko odvážnější nápad v podobě letadlové ponorky AN-1.

AN-1 byla přibližně 150 metrů dlouhá ponorka, která se mohla pohybovat rychlostí až 16 uzlů díky atomovému reaktoru, který poskytoval výkon až 15 tisíc koní. Ponorka byla kromě osmi letounů vybavena také šesti torpédy.

Samotné stíhačky, které byly schopny vertikálního vzletu, pocházely z dílen Boeingu. Stroje byly nejdříve vyzdviženy pomocí speciálních nosičů a poté dosáhly vertikálního vzletu pomocí trojice výkonných turbín Wright SE-105. Dvojice proudových motorů byla spuštěna až poté, co se stíhací stroje dostaly do dostatečné výšky. Maximální rychlost letounu byla Mach3.

Ponorky AN-1 měly být využity na pobřeží Asie a Evropy a formovat tak aktivní obranu USA proti mezikontinentálním bombardérům vybavených jadernými zbraněmi. Nakonec se však od projektu letadlové jaderné ponorky AN-1 upustilo. Dále čtěte: (NASA ve spolupráci s Lockheed Martin vyvíjí unikátní dopravní letadlo budoucnosti).