Rifle za socialismu prakticky nebyly k dostání. Občas se daly dovézt z Maďarska, ale jinak bylo nutné sehnat bony a zajít do Tuzexu. To ale nebylo tak jednoduché. Bony sice prodávali socialističtí veksláci přímo před samotnými prodejnami, ale jeden bon stál 5 československých korun, později se dal sehnat i za 4,50 korun a ke konci osmdesátých let i za 3 koruny.

Drahé džíny napořád

Rifle z Tuzexu totiž při ceně zhruba 100 až 150 bonů stály na tehdejší poměry skutečně hodně. Pro některé to byla investice poloviny měsíčního platu. A tak musela do hry vstoupit česká vynalézavost.

Téměř první úpravy, které se na džínách dělaly, bylo našití zipů na konec nohavic. Zipy zabránily tomu, aby se nohavice dole prošoupaly, protože v takovém případě se riflovina začala třepit. Zipy tak životnost džínů značně prodlužovaly.

Pokud se časem džíny prošoupaly v rozkroku, což se samozřejmě při neustálém nošení stávalo často, přišly na řadu domácí švadleny. Zevnitř džínů umístily záplatu a pořádně prošily. Rifle tak vydržely další dlouhá léta.

A když už se po letech nakonec rozpadly nebo prošoupaly třeba na kolenou, domácí švadlenky z nich ještě vyrobily módní džínové šortky.

Nejoblíbenější rifle socialismu

Za socialismu se do tuzexových prodejen dostávaly především džíny italské výroby. To z toho důvodu, že Itálie byla tehdy hodně levicovou zemí, se kterou tehdejší Československo také hodně obchodovalo.

V Tuzexu se tak daly sehnat džíny hned několika italských značek. Ty nejdražší, které stály až 220 bonů, byly prošité barevnou, většinou červenou nití, ale za tu cenu si je mohl dovolit jen málokdo.

K dostání ale bylo i několik dnes málo známých amerických značek a Tuzex dokázal dovézt i rifle několika značek, které jsou na vrcholu módního průmyslu už celá desetiletí. Psali jsme také: Ikona socialistických bufetů. Proč byl kdysi pochoutkový salát z papíru lepší než dnes.