Brambora. Obyčejná a nepříliš vzhledná hlíza, která však patří mezi nejdůležitější plodiny nedávné historie i současnosti. Je čtvrtou nejdůležitější plodinou na světě. Větší význam pro výživu lidstva má pouze pšenice, rýže a kukuřice.  

Původní oblastí výskytu jsou podhorské a horské oblasti And v dnešním Peru. Na základě archeologických nálezů, jakož i podle moderních molekulárních metod, botanici usuzují, že brambory byly domestikovány v oblasti dnešního Peru přibližně před 4 až 5 tisíci lety. V horských podmínkách, kde se nedařilo kukuřici, byla domestikace brambor podmínkou výživy tehdejších obyvatel a má nemalý podíl na vzniku tamní vyspělé civilizace.

Po dobytí incké říše Španěly v první polovině 16. století se brambory dostávají do Evropy. Zřejmě prvou zásilku brambor dostal darem v roce 1565 španělský král Filip II. Nezávisle na španělských dobyvatelích dovezl brambory do Anglie i slavný mořeplavec sir Francis Drake.

První ochutnávky nové a vzácné exotické plodiny ovšem dopadly velmi neslavně. Kuchaři na španělských šlechtických dvorech si s novou plodinou nevěděli rady, a tak nebyly jejich první výtvory příliš poživatelné. Kuchaři je usmažili na másle a hojně posypali skořicí a cukrem. Nová vzácná pochoutka ze zámoří však urozené panstvo neuchvátila. Naopak. Pokrm byl označen za odporný a moc nechybělo, aby brambory skončily neslavně v propadlišti dějin.

Ještě hůře dopadla první ochutnávka v Anglii. Tam totiž kuchaři připravili pokrm nikoli z podzemních hlíz, ale ze zelených plodů z nadzemní části rostliny, které jsou chuti odporné, naprosto nepoživatelné a navíc jedovaté. Není se co divit, že ani anglické panstvo nebylo hostinou nadšeno.

A tak byly brambory ve svých evropských počátcích považovány za pohanskou, nekřesťanskou, nečistou a zdraví ohrožující plodinu. A na téměř 200 let skončily jako okrasná exotická rostlina na dvorech velmožů a v klášterních zahradách. O objevu nejstaršího evropského vína se můžete dočíst zde.

Až okolo roku 1740 rozpoznal význam brambor pruský král Bedřich II. Veliký a nařídil jejich pěstování v tehdejším Prusku, odkud se někdy kolem roku 1778 dostaly i do českých zemí. A protože přišly z Braniborska, traduje se, že odtud vznikl zkomolením jejich dnešní český název.

Brambory se tak postupně v druhé polovině osmnáctého století dostávají i na stoly obyčejných lidí a díky své nenáročnosti a vysokým výnosům zachraňují evropské obyvatelstvo před hrozícími hladomory.