Jedna z nejnapínavějších scén ve filmu Cesta do pravěku zobrazuje útěk chlapce před děsivým ptačím dravcem, který jej postupně dohání. Nakonec se chlapec musí zachránit skokem do loďky, protože proti tomuto obřímu nelétavému dravci se zakřiveným zobákem by neměl nejmenší šanci. Pojďme si tedy druh Phorusrhacos longissimus představit blíže. Jednalo se o obřího nelétavého ptáka ze skupiny Phorusrhacidae, jejichž nejbližšími dnešními příbuznými jsou nevinně vyhlížející seriemy (Cariama).

Lenochod nebo obří pták?

První objevenou fosilií ptačího predátora byla část zobákovité čelisti, získané ze sedimentů souvrství Santa Cruz, pocházejících ze středního miocénu (stáří 13 až 20 milionů let). Fosilie na území provincie Santa Cruz na jihu Argentiny objevil tamní proslulý paleontolog koncem 19. a počátku 20. století Florentino Ameghino, a to roku 1887. Ve stejném roce ji i formálně popsal jako Phorusrhacos longissimus, přičemž ji ale chybně považoval za čelist jakéhosi chudozubého savce (příbuzného lenochodům a pásovcům).

Nejdelší nositel vrásek

Rodové jméno je možné doslova přeložit jako „nositel vrásek“, a to na základě vrásčitého povrchu kosti. Druhové longissimus zase znamená „nejdelší“, což odkazuje k celkové délce kosti. Až v roce 1891 Ameghino pochopil, že má před sebou fosilii obřího ptáka, nikoliv savce. Když v roce 1901 zpodobňoval forusraka americký výtvarník Charles R. Knight, nepanovaly již o jeho ptačí podstatě ani o celkově děsivém zjevu žádné pochybnosti. První popsaný exemplář je dnes mimochodem součástí sbírek instituce Museo de La Plata.

Porazil by olympijské sprintery

Phorusrhacos byl tedy velkým nelétavým ptákem, živícím se lovem jiných obratlovců. Dokazuje to jeho zahnutý zobák, připomínající zobáky dravých sokolovitých ptáků a dravců současnosti, a také výrazné ostré drápy na silných zadních nohách. Ty byly zároveň dobře přizpůsobeny pro rychlý běh, takže draví ptáci zřejmě svoji kořist aktivně pronásledovali (jak to bylo ostatně vidět i ve filmu Cesta do pravěku). Není známé, jakým tempem, ale některé odhady udávají rychlost kolem 48 km/h, téměř jako u současných pštrosů (a poněkud rychleji než u lidských sprinterů).

Vysocí až do stropu

Svoji kořist v podobě malých kopytníků a dalších savců lovili na otevřených prériích, které se v době miocénu na mnoha místech argentinské Patagonie rozkládaly. A jak byli tito opeření lovci vlastně velcí? Nedosahovali rozměrů některých svých příbuzných, jako byl Kelenken guillermoi z argentinské provincie Río Negro, přesto by nám nepochybně naháněli hrůzu. Vzhledem k lehké stavbě těla vážili dospělí forusrakové o výšce 2,5 metru pouhých asi 130 kilogramů. Jen jejich lebka byla ale dlouhá až kolem 60 centimetrů a sloužila nejspíš jako nejúčinnější lovecká zbraň.

Když ptáci ještě lovili koně

Velikostí tedy forusrakové v podstatě odpovídali velkým jedincům současného pštrosa dvouprstého (Struthio camelus), ačkoliv měli nesrovnatelně mohutnější lebku. Větší lebkou s hrozivě zahnutým zobákem se mohl pyšnit už pouze rod Kelenken, u kterého měřila na délku téměř 72 centimetrů. Zakrnělá křídla forusraka byla vybavena jakýmsi hákem, jímž si snad mohli přidržovat zmítající se kořist, kterou potom dobíjeli svým zobákem. Mohlo se však jednat také o prostředek soubojů mezi samci tohoto rodu, případně může platit obojí. Forusrakové byli každopádně fantastickými tvory, děsivými opeřenými zabijáky z dob, kdy ještě obří ptáci lovili velké savce. Další články s podobnou tematikou naleznete také tady a například i tady.