V samoobsluhách totiž většinou bylo k dostání jen víno v litrových lahvích, jejichž etikety se většině tehdy menších dětí vybavují dodnes. Lepší vína, stáčená do sedmičkových lahví, si totiž většinou soudruzi z KSČ nechávali pro sebe.

Pražský výběr, Sklepmistr a Ludmila

Tato trojice vín se za socialismu pila nejčastěji a nutno dodat, že neměla valnou kvalitu. Ale co se dalo dělat, když nic jiného k dostání nebylo. A pokud nějakou náhodou ano, tak kvalitnější vína byla většinou mimo finanční možnosti tehdejší pracující třídy.

Mezi nejlevnější vína patřil také Moravský kvítek a velmi prodávaným byl rovněž Ostravský kahan. Zaručeně nejsladším vínem na trhu s 12 až 15 gramy cukru v litru byl ale Pražský výběr, který se v československých domácnostech pil opravdu často.

Některá vína bavila spíš svým názvem než obsahem

Názvy socialistických vín byly někdy opravdu k pobavení. Třeba mělnické víno Ludmila, které se rovněž velmi často popíjelo, nebo třeba Dalibor, další víno, kterého pamětníci určitě vypili dost a dost.

Mezi vína, kterým se díky názvu národ ale opravdu posmíval, patřily třeba Rytíř Žumbera, který byl vyráběn speciálně pro diabetiky, nebo Maryša bílá a dokonce i Casanova nebo Zlatá nymfa.

Vinařských závodů bylo v dobách socialismu překvapivě dost, do socialistických samoobsluh se ale dostával jen zlomek jejich produkce a především šlo o vína málo kvalitní.

Občas byla k dostání rovněž slovenská vína, ale ani ona nebyla mnohdy k mání. Pamětníci si tak možná vzpomenou na Kláštorné červené, kterému se říkalo Svíčka z Pezinoku, a další vína jako Nitranský knieža, Račianská frankovka, Rubesco nebo Venušino čaro. Dále čtěte: Smažák, ikona socialistického stravování, je oblíbený dodnes. Jen stojí zhruba desetinásobek.