Pokud vám už dnes nic neříká název látky krimplen, slotera, patříte k nové generaci, která si vůbec nedokáže představit, co obnášelo ve své době takové vychytávky textilního průmyslu nosit. Pro někoho je nejbližší definice takových oděvů spojována s peklem, ti výdržnější hovoří o hodně ulítlém retru.

Bodejť, hadříky v tomto provedení vypadaly všelijak, pokud je na sebe kdokoli oblékl (a na vybranou moc nebylo), odobně by působil na nás v současnosti i on. Tehdy to ale bylo běžné a asi jen málokdo by při vzpomínce na sedmdesátá a začátek osmdesátých let mohl říct, že by mu ve skříni chyběly krimplenové kalhoty či něco ze slotery nebo kdysi tak slavného a oblíbeného dederonu.

Krimplen přišel ze Západu

Polyesterový krimplen (Crimplene) byl anglický vynález, i když někdo tuto informaci rozporuje tím, že k nám dorazil z tehdejší Německé demokratické republiky (NDR). Pravdou je, že se k nám skutečně dostával ze západní Evropy a tudíž platil za vzácnost.  Spolu s ním si užívaly v sedmdesátých letech největší slávu další polyamidové výrobky: u nás v ČSSR vyráběný chemlon, silon nebo chemlotex a pak též zahraniční dederon, enkalon, perlon, stilon a další.

Ostatně z chemlonu visely v mnoha domácnostech na stěnách různé výrobky a dekorační předměty. Vyráběly je ženy, ale i děti v hodinách ručních prací ve školách, aby jimi obdarovávaly své maminky a babičky třeba k Mezinárodnímu dni žen.

Krimplen hospodyňky milovaly

Důvodem, proč všichni například krimplen tak milovali, byla - kromě západního původu a módnosti - hlavně jeho nemačkavost. Tím měl navrch nad přírodními materiály, které se bez moderních nemačkavých úprav špatně udržovaly; musely se stále dokola žehlit a člověk se v nich musel obávat i posadit. Na krimplenových šatech, které nosily naše maminky nebo babičky, byste i nyní po letech asi jen těžko hledaly záhyby a vrásky. Problémem je, že dnes už to asi moc lidí neocení. Zlatá éra umělých látek, v kterých se každý nepříjemně potil, prostě skončila.

Nicméně vraťme se ještě ke krimplenu. Byl to typ úpletu, trochu pružného. Kalhoty se trochu vytahávaly na kolenou, pokud byla látka použita na šaty, byly všechny šité v jednom střihu – takzvaném princes. Pokud chyběla látka do délky, bývaly švadlenkami pohotově šaty nastavené pruhem v jiné barvě (samozřejmě muselo jít opět o krimplen).

Krimplenové retropeklo

V 60. a 70. letech byly ženy ochotné pro módu trpět tak, jak si to dnes neumíme ani představit. Krimplen totiž nebyl příjemný na tělo, kousal a rozhodně nebyl připravený na pot. Přesto v oblibě zůstal téměř dvě desítky let. Podobným skórem oblíbenosti se může pochlubit i slotera.

Ostatně textilní firmy v těch letech moc dobře věděly, čím si zákaznice udržet. Konkurence ze Západu se až na malé výjimky obávat nemusely, takže modely, které opouštěly brány továren, měly téměř zaručený odbyt.

Umělé materiály tak ovládly třeba i slavné spartakiády. Dresy na ně se šily po desetitisících.

Vražedná kombinace umělotiny a absence deodorantů na trhu 

Ke vzpomínce na oděvní a módní hity šedesátých a sedmdesátých let v podobě krimplenu, slotery, chemlonu a dalších umělých vychytávek, které se ve své době řadily k posledním výkřikům pokroku textilní výroby, patří ale ještě další. 

Třeba módní hit v podobě látky zvané acetát (byla levná, metr stál kolem 15 Kč). Mívala pěkné barvy – což nebylo právě běžné. Potilo se v ní nicméně stejně jako v jiných materiálech, které už tu byly zmíněné. Vzhledem k tomu, že antiperspiranty a deodoranty byly v těch dobách v plenkách, propocené koláče podpaží (samozřejmě neholeném), byly celkem běžně viditelným jevem.

Deodorant? Ne, ne, spíš voňavka

Setkat se s ním bylo možné na plesech, v tanečních, v divadle i na ulici. Nutno podotknout, že i ten, kdo si doma na zrcadlo v koupelně sprej s názvem deodorant postavil, využíval ho téměř výhradně jako parfém. Jeho skutečnou roli chápal v oněch dobách jen málokdo. A otázkou, na kterou lze jen těžko hledat odpověď, je to, zda spreje vlastnosti, které od deodorantů očekáváme v dnešní době, vůbec měly.

Ale ještě krátce zpět k odívání. Od 50. let se v textilním průmyslu objevily takzvané pěchované příze z polyakrylu, polyesteru a polyamidu. Paradoxně až do dnešní doby přetrvala z toho období, i když pochopitelně s vylepšením, látka zvaná banlon (někdy také bani-lon). Technologie jeho výroby, která začala před šedesáti lety, stále pokračuje. V „retro“ dobách 50. a 60. let tento materiál vyhledávaly ženy zejména při pořizování polokošil a svetříků, populární byl i jako prádlo. Čtěte také: Honba za módou v socialismu: Šití, pletení, barvení látek a shánění střihů.