Proudy v oceánech mají tendenci pohybovat se v kruhu. Když se tedy do oceánů dostanou plastové lahve a jiný odpad z plastů, skončí nakonec ve středu kruhu, kde se začne hromadit a vytvářet pomalu rotující a stále se zvětšující masu. První informace o jevu známém jako Great Pacific Garbage Patch (česky Velký pacifický odpadkový pás) se objevují v roce 1988 ve zprávě amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), který zjistil velké koncentrace plastového odpadu na určitých místech Pacifiku.

První, kdo ho spatřil na vlastní oči, je v roce 1997 oceánograf Charles Moore, když se na své jachtě plaví oblastí mezi 135. a 155. stupněm západní délky a 35. až 42. stupněm severní šířky. „Kam oko dohlédlo, všude byly plastové lahve, obaly, kusy plastů," informuje. S objevem, který by mohl problém s plasty vyřešit, se můžete seznámit v tomto článku.

Následně vědci a oceánografové zjišťují, že některé z plastových odpadků tu jsou už více než 50 let! Přesně určit velikost a odpadkové skvrny nelze. Odhadem činí přibližně 8 procent plochy Pacifiku. „Připomíná to obrovskou vířivku plnou plastových konfet," říká doktorka Angelicque Whiteová z oregonské univerzity která tu prováděla průzkum v roce 2008.

Kromě „konfet" je ovšem voda plná i mikročástic vzniklých fotodegradací plastů, kdy se plasty rozpadají na stále menší kousky, a to až na fragmenty polymerních řetězců na molekulární úrovni, které jsou lidským okem neviditelné. Vědci odhadují jejich hustotu přibližně na 5,1 kg/km'. Mikročástice se navíc s planktonem dostávají do těl ryb, které se následně dostanou na náš stůl.

A takových míst jako je Velký pacifický odpadkový pás, je ve světových oceánech ještě dalších pět. Od Pacifiku, přes Atlantik až po Indický oceán.