Podmínkou pro zastavení nákazy jsou podle nich razantní opatření, čímž se myslí čínský model uplatněný ve 12 čínských městech v čele s Wuhanem jako centrem nákazy. V těchto městech platí 22-hodinový zákaz vycházení, 2 hodiny jsou vyčleněny 2x týdně na nákupy potravin ve stanovených časových pásmech určovaných počítačem centrálního registru obyvatelstva, aby v jeden okamžik nešli nakupovat úplně všichni.

Takže člověk dostane časové pásmo např. úterý, 10:15 až 12:15 a potom pátek, 14:30 až 16:30. Každý člověk tak má své pásmo, ve kterých může karanténu svého bytu opustit, za předpokladu, že má roušku a rukavice.

Nákaza se totiž podle čínských epidemiologů přenáší hlavně z povrchů, kterých se dotýkají lidé poté, co předtím zakašlali a dali si třeba ruku před ústa. Mnoho Číňanů je vybaveno pouze smogovými rouškami, které nechrání před nákazou virem, a když jdou lidé ven, ruce si neumyjí před odchodem z bytu, ve kterém roušku nenosí a při kašlání si rukou zakrývají ústa.

Takže, když taková osoba potom vyjde ven, rukou přenáší virus na kliky dveří, na madla v autobusech, na madla nákupních vozíků atd. A z rukou se virus a hlen z dlaně dostává na bankovky a zbytek už si můžete domyslet.

V Evropě nikdo nechce o čínských modelech absolutní karantény nic slyšet, všichni se spoléhají, že virus se podaří zastavit, i když lidé budou chodit do práce a cestovat metrem. Evropská ekonomika by to přežila, zastavit výrobu a produkci na 3 týdny zvládla Čína, zvládla by to i Evropská unie. Jediné, co by z komerčních podniků zůstalo v provozu, by bylo zásobování potravinami a stejně jako v Číně by to byly pekárny, kde zaměstnanci spí v práci a neopouští pekárnu, aby se venku nenakazili. 

Výhodou na první pohled drastických opatření je, že sice zastaví na pár týdnů život, ale ten se o to dříve zase vrátí více méně do normálu. Proč je Evropa zranitelnější než Čína? Čtěte více.