Jezevčíka si s žádným jiným psem nespletete, protože je unikátní stavbou těla. Má krátké nohy a dlouhé tělo, takže ho jen tak nepřehlédnete. I když jsou jezevčíci malí, zaujmou i svou svéhlavou povahou.

Rozum i samostatnost

Mají vlastní hlavu i rozum a jsou samostatní. Pramení to asi z toho, že jako pomocníci myslivců hledali nory a museli se sami rozhodovat, co dělat. Proto na to musí myslet každý, kdo si chce jezevčíka pořídit.

Je potřeba, aby měl kvalitní výcvik s pevným vedením. Lze ale počítat s tím, že jsou to přátelští a učenliví psi, kteří jsou bezmezně oddaní svému pánovi. Je to dobrý hlídač a kamarád a také rád plave nebo aportuje.

Existují tři velikosti jezevčíků, a to standardní, trpasličí a králičí. Dále mají tři varianty srsti od krátké přes dlouhou až po hrubou. Každá srst má své výhody a nevýhody. Krátká je jemná na dotek, nepotřebuje žádnou zvláštní péči, ale dost líná. Dlouhá srst je zase krásná a jemná, ale musí se často vyčesávat a hodně líná. Hrubá vyžaduje jen občasné kartáčování a dvakrát do roka se musí trimovat, čili speciálně upravit.

Jezevčíci jsou v různých barvách od červené přes červenožlutou, žlutou, černou, černou s pálením až po žíhanou nebo tygrovanou. Tygrování je forma zředění základní barvy a dalších na srsti viditelných nepravidelných šedých nebo béžových skrvn.

Nemoci páteře

Tygrovaní psi mívají světlé nebo modré oči, občas se nevyhnout vadám zraku nebo sluchu. Z toho důvodu se mezi sebou nesmí křížit dva jedinci s tygrovanou srstí. Jezevčíci často trpí i nemocemi páteře, které souvisí s dlouhým tělem a krátkýma nohama.

Původ jezevčíků sahá do Starého Egypta. Původně byl hladkosrstý. Pak v 16. století vznikl křížením se španělem jezevčík dlouhosrstý. Drsnosrstý je známý od 14. století. Téměř před sto lety byl jezevčík v Česku vzácností. O nejoblíbenějších plemenech jsme psali zde.